Dcera Temnoty - 2. kapitola

26. listopadu 2010 v 21:12 | Lilly_Potter |  Fanfiction!
NEKOPÍROVAT!!
Další kapitolka Dcery Temnoty.. Tentokrát už je Sophie v Bradavicích :)

A bylo to tu. Dneska jsem měla jet do nové školy. Do Bradavické školy čar a kouzel. Na nádraží mě doprovodili rodiče, pak mi dali sbohem a odešli. Jenže já nevěděla, jak se dostat na nástupiště. Všimla jsem si skupinky lidí s vozíčky. Tak jsem se za nimi vydala a oslovila tu první - zrzavou.
"Ahoj, mohla bych se zeptat… Jak se dostanu na nástupiště 9 a ¾?" zeptala jsem se. Všichni si mne nedůvěřivě prohlíželi. Zrzka se usmála.
"Pojď, ukážeme ti to!" řekla a rozeběhla se proti sloupu. A zmizela. Musela jsem se zasmát. Bylo to primitivní a jednoduché, přesto účinné. Celá skupinka to po ní zopakovala, já také.
A ocitla jsem se na kouzelnickém nástupišti. Páni, bylo to tu skvělé. I když do školy se mi jezdit nechtělo. Jen jsem se někoho na něco zeptala a už si mě prohlíželi, jako bych byla z Marsu.
Ve vlaku nebylo nikde volno. Jen u té skupinky, kterou jsem potkala na nádraží. Takže jsem si k nim sedla.
"Jsem Sophie White," řekla jsem.
Postupně se představila i zrzka - Ginny - i blondýnka - Lenka. Nakonec se představil i Neville (docela hezký kluk) a Colin (hyperaktivní kluk, který byl stejně starý jako já, Ginny a Lenka).
"Jsi tu nová?" zeptala se Ginny. Kývla jsem.
"Takže tě asi budou zařazovat do koleje, co?" usmála se na mě.
"Vypadá na Zmijozel," houkla nepřítomně Lenka.
"Zmijozel? Co to je? A jaké jsou koleje? Kam patříte vy?" ptala jsem se rychle.
"Zmijozel je jedna z kolejí. My všichni jsme z Nebelvíru. Koleje jsou Nebelvír, Zmijozel, Havraspár a Mrzimor. Jsme zvědavý, kam tě zařadí," řekl Colin.
"Aha… A proč vypadám na Zmijozel?" zeptala jsem se.
"Jsi taková… Černá a zelená," řekla Lenka moudře.
"Hm, to asi jo," řekla jsem a otočila jsem hlavu k oknu. Tihle lidé byli možná fajn, ale já nikdy nebudu patřit mezi ně. Už teď jsem chtěla domů.
"Sophie, vstávej, jsme na místě!" třásl se mnou někdo.
"Co?!" zařvala jsem nahlas.
"Jsme ve škole," třásl se mnou Neville. Otevřela jsem oči.
"Já usnula?"
"Jasně, proč myslíš, že bych tě jinak budil?" zasmál se, ale pak se starostlivě rozhlédl.
"Co se děje?" zeptala jsem se. Odtušila jsem problém.
"Ale, změnilo se to tu. Už to tu není jako dřív," zamumlal Neville.
"Aha," hlesla jsem jen a společně jsme se vydali k brance.
Přemýšlela jsem, jak to bude probíhat. Celá škola byla hezká, veliký hrad a pěkné pozemky. Ale něco tu bylo špatně. A mně se to líbilo. Netuším, proč.
Zařadili mne mimo hostinu, mimo nováčky. Nakonec jsem skončila v Nebelvíru. Když jsem pak došla do ložnic, Ginny mě objala a řekla, že je ráda, že jsem s ní v koleji. Pak si povzdechla a byla zamlklá. Večer se šlo spát. A já usnout nemohla. Jednak proto, že se mi stýskalo a také proto, že jsem přemýšlela o nových přátelích… Pokud se to tak dá nazvat. A také mě držela vzhůru Ginny. Asi si myslela, že všichni spíme, ale probrečela celou noc… Stále opakovala jedno jméno. Harry Potter. Rozhodla jsem se zjistit, kdo to je.
Ráno bylo hned vyučování. Musím uznat, že mě to vůbec nebavilo. Ostatně, kdo by čekal něco jiného, že?
"Au! Dávej pozor!" vrazila do mě jakási dívka. A ještě k tomu mi vynadala.
"Promiň," hlesla jsem a sbírala se ze země.
"Pojď, Cloe!" řekla jakási holka. Zadívala jsem se na mojí "srážkyni". Měla fialovo - černé vlasy a po celém rameni tetování. Černě orámované oči se na mě zadívaly.
"Ahoj," hlesla ta dívka a pozorovala mne.
"Ahoj," řekla jsem a oplácela jí pohled. Přišla mi povědomá.
"Ty jsi… Sophie, viď? Sophie White?" zeptala se. Já jen přikývla a dál na ní zírala, dokud nepřišla jedna dívka, nečapla jí za loket a neodtáhla pryč.
"Tak zatím, Sophie!" zamávala na mě ještě a odešla se svou kamarádkou.
Chvíli jsem tam stála a přemýšlela, pak jsem se ale sebrala a šla jsem do Nebelvírské věže. Když jsem vstoupila do naší společenské místnosti, všichni utichli. Nechápavě jsem se zamračila, ale pak mi to došlo. Nevěří mi. Nevěří mi natolik, aby si mezi sebou normálně podívali. Asi dvě minuty jsem tam stála jako tvrdé y a nakonec promluvila Ginny.
"Ahoj Sophie, tak kde ses zdržela?" zeptala se, ale bylo vidět, že je ze mě nervózní. Do očí mi vyhrkli slzy. Zase jsem nezapadla. S vlhkýma očima jsem vyběhla nahoru do ložnice a snažila se ignorovat Ginnino "počkej!". Padla jsem na svojí postel a zatáhla kolem ní závěsy.
"Maminko, proč já?" zašeptala jsem a rozbrečela se. Vím, že bych neměla brečet, ale já jsem prostě musela. Stýskalo se mi po mamince i po tatínkovi, chtěla jsem být doma. Vím, že to nejsou mí praví rodiče, ale přesto… Mám je ráda. A chci k nim!
"Sophie," slyšela jsem Ginny. Rychle jsem strčila hlavu pod polštář, aby neviděla, jak moc jsem slabá bez přátel.
"Co chceš?" zamručela jsem pod polštář. Ona jen povzdechla a vytáhla mne spod polštáře. Pak mě nečekaně objala.
"Já vím, jak ti je. Stýská se ti, stejně, jako mě," řekla a popotáhla. Pak mě pustila a já zjistila, že pláče.
"Co se stalo, Ginny?" zeptala jsem se.
"Promiň, Sophie, ale to ti říct nemůžu. Oni si to nepřejí a já… Přijdeš mi moc zmijozelská. Promiň, vážně promiň," řekla Ginny a opustila místnost. Zase jsem se rozbrečela, když v tom přiletěla do ložnice sova se vzkazem, který mi pustila do klína. Opatrně jsem ho otevřela. Když jsem ho přečetla, nemohla jsem uvěřit svým očím. Stálo v něm:
Sophie, sejdeme se dnes o půlnoci v učebně Lektvarů. Snad tam trefíš. Potřebuji ti říct něco důležitého. Cloe.

KOPÍRUJ POUZE SE ZDROJEM!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama